O tom, proč architekti s VR rádi pracují, jaké jsou její hlavní přínosy a kdy se hodí ji využít, jsme si povídali s Michalem Gabašem a Tomášem Beránkem z Apropos Architects.
Český národní pavilon pro světovou výstavu EXPO 2025, který navrhlo architektonické studio Apropos Architects v čele s Tomášem Beránkem a Michalem Gabašem, se začne již za několik měsíců stavět v japonské Ósace. Celý rok před zahájením výstavy se ale jeho replika zhmotnila ve virtuální realitě haly společnosti Virtuplex.
Jak přínosná je podle vás prezentace českého národního pavilonu ve VR?
Je skvělé, že prezentace českého národního pavilonu ve VR proběhla. Ten zážitek je úplně jiný a oproti klasickému renderu nepřekonatelný. Když se virtuálním pavilonem procházíte, máte pocit, že je skutečný. Prostor tam vnímáte úplně jinak. Máte možnost si celý pavilon prohlédnout a poznat jeho architekturu do detailů — z úzkého prostoru stoupáte po schodech nahoru, kde se vám otevře rozlehlá terasa a výhled do okolí. To je něco, co byste klientovi bez využití VR jen stěží zprostředkovali.
Virtuplex je navíc unikátní v tom, že se v prostoru můžete skutečně volně pohybovat. Byl by to například i optimální nástroj pro architektonický návrh domů, s kterým by se dalo pracovat již od samotného začátku spolupráce s klientem. Tam ale samozřejmě záleží, o jak velkého klienta a projekt jde a jaké jsou jeho finanční možnosti.
Jedná se o vaši první zkušenost s Virtuplexem a VR technologií obecně?
S Virtuplexem ano. S VR technologií už jsme měli nějaké zkušenosti dříve. Řekl bych, že ale velmi omezené, a to jen prostřednictvím dema na počítači, kdy vlastně sedíte na židli a v prezentovaném prostoru se hýbete pouze myší na počítači. To je se zkušeností, kterou zažijete ve Virtuplexu samozřejmě nesrovnatelné. Tam bych jen podotkl, že stejně jako se vším novým, se musíte i s VR prezentací ve Virtuplexu postupně seznámit. Pocit, že jdete po schodech, ale fakticky šoupete nohama po podlaze rovně, může působit trochu nepřirozeně. Řada lidí proto nohy zvedá, byť samozřejmě nemusí. Vznikají z toho pak ty úsměvné situace, když se na vás koukají ostatní, kteří ve VR nejsou. Myslím, že je ale trochu náročnějších pouze prvních pár minut, než si na to člověk zvykne, a pak už to ani nevnímá a ve virtuálním prostředí stráví bez problémů klidně i desítky minut. Navíc vám ten čas ohromně uteče.
Jak probíhala spolupráce se společní Virtuplex?
Jedním slovem skvěle. Virtuplexu jsme předali pouze naše data z 3D programu, ve kterém máme pavilon postavený my. Žádná práce navíc to pro nás tedy rozhodně nebyla. Po převedení do VR jsme ladili pouze pár detailů, například textury jednotlivých povrchů.
Ukázala vám VR nějaké slabiny v projektu?
Slabinami bych to úplně nenazval, ale spíše detaily, které v návrhu standardně nevidíte. I v našem případě jsme jich pár objevili. Jsou to drobnosti typu, že na sebe nenavazují dva panely apod. Jedná se o složitou geometrii, která se vám ve výkresu neukáže. Není to ale samozřejmě o tom, že byste to měli konstrukčně špatně, ale že ten zobrazovací model zkrátka není dokonalý. Je to tak otázka spíše těch programů, v kterých pracujete. Zdůraznil bych ještě, že velkým přínosem je v tomto ohledu velikost haly Virtuplexu, do které se pavilon vešel v rozměru takřka 1:1. Nemusel se tedy vůbec zmenšovat a my jsme měli možnost vidět budovu jako celek, ale i její jednotlivé části.
Pro jaký účel si tedy myslíte, že je využití služeb společnosti Virtuplexu nejvhodnější?
Hlavní přínos vidím v prezentaci pro klienta, investora a další důležité osoby v projektu, kteří nemají takovou představivost jako architekti. Mají možnost vidět návrh v prostoru, procházet se objektem a opravdu pochopit, jak bude stavba vypadat a působit. Dále si myslím, že se jedná o skvělý nástroj pro různé architektonické soutěže, tak jak tomu bylo například při prezentaci rekonstrukce pražského hlavního nádraží, která se ve Virtuplexu uskutečnila v minulosti.